Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

czechpointPolicko.czMuzeum papírových modelůhttp://www.sportvpolici.cz/Místní akční skupina Stolové hory

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5

Exporty do RSS

RSS 0.91 RSS 1.0 RSS 2.0 Atom 1.0

Mobilní verze

mobilní verze www

Obsah

Václav Luňáček

Václav LuňáčekVáclav Luňáček se narodil 31. srpna 1867 v Polici v Kostelní ulici čp. 10 v rodině řezníka a městského radního Václava Luňáčka. Školu navštěvoval v Polici a v Broumově a pak jeho otec rozhodl, aby se vyučil kupectví. Byly k tomu zvlášť dobré podmínky, jeho strýc Petr Kejdana byl majitelem velkoobchodu s osivem v Breslau v Prusku (tj. ve Vratislavi, dnešní polské Wrócłavi). U něj se mladý Václav začal připravovat na svou budoucí životní dráhu obchodníka. Příliš však se svou životní perspektivou nadšen nebyl. Již od školních let projevoval neobyčejné výtvarné nadání, v každé volné chvíli se věnoval kreslení a tak v něm nakonec zvítězila touha jít za svou zálibou a věnovat se zcela malířství. „Konečně oznámil tento úmysl svému otci. Ale se zlou se potázal. Otec se nesmírně rozčílil, vysvětlil mu, to že velice mizerná existence a nechtěl o něm více slyšet. Pustil se tedy mladistvý nadšenec na svou pěst do Mnichova, aby si tu zjednal přístup do malířské akademie. V roce 1885 nastoupil osmnáctiletý Václav těžkou svízelnou dráhu malířského školení. Z lásky k umění vyvolil vyvolil si tento úděl jistě ne záviděníhodný. A tak se pomalu propracovával a probíjel řadou těžkých dnů k metám vytčeným". Během studií, které ukončil roku 1889, se seznámil s více členy spolku českých výtvarníků „Škréta", zvláště s později tak populárním Alfonsem Muchou. Lehká studia to však nebyla. „Život malířský, život veselý - než mladý nadšenec poznal také jeho stinné stránky a kdykoliv utahoval pevněji svůj opasek, prchala všechna veselost z jeho mladé duše a pouze ta jeho láska a pevná vůle vytrvat bránila mu vrátit se zpět do rodného domu a k prozaickému, ale výnosnému povolání, starostlivým otcem vyvolenému." Mladý absolvent mnichovské akademie se po úspěšných studiích vrátil domů, nakonec jej přijal i jeho usmířený otec a malíř se pak v Polici usadil natrvalo.

„Život mistra Luňáčka byl velice plodný. V letech své síly a svěžesti rád bloudil překrásnými lesy polickými a broumovskými, nosil si domů krásné exempláře hub, které maloval, spojil se s učitelem Janem Bezděkem, se kterým počali vydávati dílo „Atlas hub jedlých a jim podobných jedovatých". Bylo to první české dílo toho druhu, nenašlo bohužel v tehdejší době u nás pochopení a podpory a tak oba dva chudí umělci rozhodli se vydávati je po sešitech v dlouhých časových intermezzech, neboť museli teprve prodejem sešitů vyzískanými penězi dáti do tisku sešity dalšího čísla. Posléze probudilá Francie odkoupila celé dílo a mistr Luňáček daroval kavalírsky svých 90 originálů našemu Národnímu muzeu v Praze. Mimo to namaloval množství obrazů menších i větších, v oleji, akvarelech a pastelech, z nichž tři vlastní Spořitelna města Police, pět spolek „Ostaš" v Praze, ostatní jsou nejvíce v soukromém vlastnictví. Literární tvorba mistrova pozůstává ponejvíce z veselých povídek a humoresek. Za jeho života vyšla kniha „Quodlibet", v jeho pozůstalosti jsou ještě tři nebo čtyři rukopisy téhož druhu a v oleji malovaný obraz stoleté stařeny, jejž mistr namaloval před 50 lety. Býval též velikým turistou, provázíval cizince krajem, jmenovitě na Hvězdu, kde značkoval cestu Kovářovou roklí i roklemi ostatními, jsa Klubu turistů v Polici dlouholetým členem.

Vzdor tomu, že mistr žil v Bukovici životem samotářského starého mládence, měl dost styků s uměleckým světem a byl co dobrý a veselý společník hojně vyhledáván inteligencí letních hostů. V jeho pozůstalosti je korespondence se známými našimi umělci i mistrem Jiráskem. Mistr Luňáček věnoval se drobnomalbě. Jeho obrazy vynikají neobyčejnou přesností a čistotou barev a propracováním do nejmenších podrobností, jakož i krásným sladěním. V jeho okolí byla po nich vždy značná poptávka. V dnešní době překotného chvatu sotva najde tato úžasně pracná drobnomalba následovníka, neboť velké množství při ní stráveného času nemohl by nikdo zaplatiti. S mistrem Václavem Luňáčkem odchází nám tedy umělec starého zrna, starého ražení, populární figurka města Police, kam se chuďas téměř denně těžce dobelhal, stařec shrbený pro velkou bolest v páteři. Smrt mu byla vysvobozením z bolestí a útrap. Urna s jeho popelem jest uložena v chrámě československého sboru v Polici" - tolik několik výňatků z nekrologu paní Mužíkové, uveřejněného roku 1948 v regionálním časopisu „Broumovsko".

Malíř Václav Luňáček se narodil, jak již bylo řečeno v rodině řezníka Václava Luňáčka. Jeho matka Anna byla sestrou purkmistra Jana Kejdany, který si svou manželku Reginu přivedl až z Itálie. Její bratr byl i zmíněný Petr, obchodník se semeny ve Vratislavi i Augustin, měšťanosta v čp. 101 v Kostelní ulici, ten, který nechal svým nákladem na ostašské kapličce roku 1881 spolu se svou manželkou Amálií zřídit věžičku se zvonem a byl také roku 1913 zakladatel nadace pro zřízení první mateřské školky v Polici. Dům čp. 10 v Kostelní ulici koupil řezník Luňáček od výrobce kořalek izraelity Rudolfa Löwita roku 1866. Připomeňme, že malíř Václav Luňáček měl ještě sestru Marii, provdanou v Praze za známého výrobce hasičských stříkaček továrníka Raymunda Smekala, u které býval občas hostem v moravské vesnici Čechy pod Kosířem, kde měl Smekal svou továrnu.

Když roku 1912 jeho strýc Petr Kejdana ve Vratislavi zemřel, zanechal po sobě jako svobodný mládenec značné jmění. Malíř Václav Luňáček dům v Kostelní ulici prodal a za 18.000 korun koupil vilu čp. 80 na katastru Velké Ledhuje, kterou si tam roku 1908 pro sebe postavil polický stavitel Vilém Pohl ml. (je to vilka na pravé straně začátku Bukovice, u křižovatky), a kde jeho otec 24. 9 1913 ve stáří 80 let zemřel, jeho matka Anna skonala 19. 1. 1914. Vilku byl malíř Luňáček nakonec donucen z důvodu finanční tísně prodat, vymínil si však zde právo doživotního bezplatného bydlení. „Zde, v malé podkrovní světničce se širokým oknem a pohledem na Bor, sedával a tvořil. Zde také prodělával krizi trapné vleklé choroby, která naň na starce zvolna, ale úporně zaútočila až ho i zdolala".

Akademický malíř Václav Luňáček se věnoval převážně krajinomalbě svého rodného kraje. V Polici vystavoval roku 1897 a 1918, častěji vystavoval svá díla v Praze i v cizině (v Německu). Pro české houbařství se stal významný svým zdařilým „Atlasem hub", připojeným k Bezděkovu vědeckému dílu „Houby jedlé a jim podobné jedovaté", „v němž věrně podle přírody zobrazuje četné naše houby, že to vzbudilo všeobecný obdiv uměleckých kruhů domácích i cizích." Také nutno uvést, že Václav Luňáček byl autorem náčrtků městského znaku, které posloužily při jeho schvalování ministerstvem vnitra roku 1938. Z jeho literární činnosti připomeňme sbírku veselých povídek z Policka „Quodlibet", vydanou roku 1927 nakladatelem a knihkupcem Josefem Nývltem v Kralupech nad Vltavou. Dá se číst ještě dnes, ve svém fondu ji mají i v naší městské knihovně. V rukopisech zůstal jeho román „Lásky ideál a klam" i další sbírka povídek „Veselé historky". Na motiv jedné z jeho povídek („Kníže pán na výletu") ze sbírky humoresek „Quodlibet" napsal libreto k operetě „Na Hvězdě" i známý polický editor regionálních pověstí, knihař Antonín Krtička - Polický.

Zajímavá episoda, hodná zaznamenání, se udála roku 1924, kdy 17. prosince daroval Václav Luňáček městu Polici rodinný památný prsten, o čemž byl u Městského úřadu sepsán úřední zápis následujícího znění: „Ku zdejšímu úřadu se dostavil akademický malíř, Mistr Václav Luňáček, který předav zlatý pečetní prsten se smaragdem pro zdejší museum, takto vypověděl o jeho historii: »V roce 1866, ve válce s Prusy, můj strýc, jsa purkmistrem zdejšího města, velmi od nepřátel těch zkoušel, aby jejich potřebám a žádostem mohl vyhověti. Poněvadž město bylo velmi citelně poškozeno, odejel po skončení války do Vídně, aby si tam vyprosil audienci u císaře Františka Josefa I. Byl přijat a tlumočil stížnosti občanů, načež jsa milostivě propuštěn s těmito císařskými slovy: »Já budeš videt, co se dá jelat« odejel domů a marně čekal na skutky. Město za jeho zásluhy se mu odvděčilo darováním zlatého prstenu s jeho monogramem a vnitř vyrytým nápisem »Zásluha roku 1866«. Můj strýc, Jan Kejdana, tento prsten stále nosil na ukazováčku a jednoho dne ku svému zděšení poznal, že prsten ztratil, a vzdor usilovnému hledání nebyl nalezen. Po nějaké době šel můj strýc, Jan Kejdana, po dolení straně náměstí a tam viděl ve skříňce zlatníka Hrušky, umístěné na dveřích mezi jiným zlatnickým zbožím svůj prsten. Vstoupil dovnitř a dotazoval se zlatníka Hrušky, odkud ten prsten má. Zlatník jmenoval osobu, která prý jej nalezla a nabídla ke koupi. Můj strýc prohlásil, že je to jeho prsten a že jej přece zlatník musel poznati, načež týž odvětil, že si toho nevšiml. Dali zavolati osobu, která prsten prodala a dotazovali se, jak k jeho vlastnictví přišla. Dotyčná odpověděla, že když byla zaměstnána, jak bylo dříve zvykem, u Kejdanů při nakládání hnoje, že jej nabodla na vidle, očistila a prodala zlatníkovi. Tímto vylíčeným způsobem přišel můj strýc opětně k prstenu. Když po létech zjistil, že se blíží konec jeho života, daroval předmětný prsten svému bratrovi, Petru Kejdanovi, obchodníku ve Vratislavi v Prusku. Ten jej však nenosil a uschoval v tresoru jako památku na svého bratra. Když v roce 1912 zemřel, aniž zanechal posledního pořízení, byl jeho majetek i s prstenem soudně odhadnut a s jinými drobnostmi uschován u tak zvaného »Rechtsanwalda«. Mistr Luňáček byl všemi dědici zplnomocněn, aby celý majetek zpeněžil a převzal. Likvidace celého jmění trvala hodně dlouho, téměř celý rok, než pruské úřady dědicům pozůstalým po zaplacení daní majetek vydaly. Mistrovi šlo o to, aby památky na rodinné příslušníky zůstaly zachovány a proto prsten za soudně odhadnutou cenu převzal a měl jej ve svém vlastnictví do dnešního dne. Dnes jej daruje po létech původnímu dárci - městu Polici nad Metují - do nově zřizovaného muzea."

Václav Luňáček daroval městu Polici nad Metují rovněž několik svých obrazů. Roku 1943 zakoupila Městská spořitelna od Václava Luňáčka obraz „Sněhurka" za 25.000 Kč, který bylo možno až do nedávna spatřit ve dvoraně České spořitelny.

„Jednou z prvních malířských prací Václava Luňáčka byl malý akvarel, zasklený obrázek Božích muk, kam klade děvče polní kytičku, který věnoval své dobré mamince a jejž ona pak do své smrti nad svým lůžkem viset měla. A podivno - Boží muka - osamělá, stojící na skalce květného pahrbku, jako bílý maják, byla také jednou z jeho posledních prací".

8. října roku 1948 byl Václav Luňáček převezen do polického chorobince, kde 14. října roku 1948 zemřel ve věku 81 let. Tehdejší kronikář pan Stanislav Šrůtek v kronice města poznamenal: „V poslední době pro vysoké stáří tělesně chátral a byl ošetřován v náchodské nemocnici, odkud po návratu byl přijat v okresním polickém chorobinci. Jsa svoboden bez rodiny žil samotářsky v neutěšených poměrech. V pozdních létech, kdy nemohl se věnovati umění malířskému, pokusil se o literární tvorbu a vydal svým nákladem knihu „Quodlibet", sbírku veselých historek vzpomínajících na starou Polici. Poněvadž na sklonku svého života žil ve stísněných poměrech, našlo se několik dobrodinců, kteří ho hmotně podporovali, aby netrpěl nouzí. Zesnulý byl zpopelněn dne 18. října v pardubickém krematoriu."