Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

czechpointPolicko.czMuzeum papírových modelůhttp://www.sportvpolici.cz/Místní akční skupina Stolové hory

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 1 2 3

Exporty do RSS

RSS 0.91 RSS 1.0 RSS 2.0 Atom 1.0

Mobilní verze

mobilní verze www

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Farní kostel

Někdy po roce 1253, za vlády krále Přemysla Otakara II., zahájil podnikavý opat břevnovských benediktinů Martin I. stavbou velkého kamenného klášterního kostela, vedle budov probošství (dceřinného kláštera opatství v Břevnově), u kterého již tenkrát nedaleko stála i malá osada, tržní ves nazývaná Police. Bylo to v době, kdy do Čech začínal pronikat gotický stavební sloh, šířený cisterciáckými hutěmi z Francie.
 

Když roku 1278 opa Martin zemřel, pokračoval ve stavbě chrámu jeho nástupce Křišťan (Christiamus). V době zvolení opata Bavora na opatský stolec (roku 1290) byla již stavba kostela, na svou dobu značně náročná a rozměrná, z největší části hotova a zbývalo dokončit jen některé menší práce, jako postavit malou zvonici a zřídit lavice v mnišském chóru. opraveny byly také varhany, které zde také musely být již z dřívějška, což může svědčit o tom, že se bohoslužby konaly již v rozestavěném kostele. Kostel byl dobudován někdy kolem roku 1294 a byl zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie.

Farní kostel
 

Nynější polický farní kostel, o němž se zde hovoří, byl založen jako klášterní (zprvu tedy výhradně pro potřeby konventu přilehlého kláštera) v podobě orientované, raně gotické trojlodní baziliky s poměrně dlouhým, vyvýšeným, pětiboce uzavřeným kněžištěm, ve kterém byl umístěn mnišský chór.

Chrám byl vybudován ve stylu cistercko - burgundském, ve stavebním přechodném slohu románsko - gotickém, nazývaném také „přemyslovskou“ gotikou. Kostel měl mít původně dvě věže po obou stranách západního průčelí, nakonec však byla postavena věž jen na jižní straně kostela.

I když dnes nevíme, jak kostel tehdy vyhlížel (či lépe řečeno, známe jej z poněkud idealizovaného zobrazení z benediktinského prospektu z roku 1674, zachycující významné řádové stavby), vidíme, že se vyznačoval tradičním charakterem stavby, prozrazující ještě románskou stavební techniku, která se však v Polici lišila v důrazu na výškově exponované proporce hlavní lodi - směr blížící se již více gotice. Některé části kostela se dodnes dochovaly z původní stavby středověkého chrámu. Jsou to jednak boční lodi kostela, jednak presbytář (kněžiště), které jsou zaklenuté původní křížovou gotickou klenbou. Pískovcová žebra kleneb se opírají o různě vytesané konsoly ve tvaru bobulovitých nebo listových hlavic nebo v podobě lidských hlav. Ve vrcholech kleneb se nacházejí svorníky, zdobené rostlinnými motivy, v jednom případě i zvířecími postavami, obvyklými pro románský sloh. Stavba, budovaná z lámaného opukového kamene a tesaných pískovcových kvádrů, dokládá i určité stavební nedostatky tehdejších řemeslníků a nezkušenost místního stavitele: je patrná řada nepravidelností, zdi jsou někde nakloněné, oblouky mají různá rozpětí, výšky a tvar.
 

Farní kostel

Při vstupu do chrámové lodi se návštěvník neubrání dojmu nad mohutným, monumentálně působícím prostorem. Čtyři páry mohutných pilířů oddělují převýšenou hlavní loď od dvou bočních lodí a za vítězným obloukem pokračuje dál vyvýšené kněžiště, nižší než hlavní chrámová loď. Se strohým vzhledem interiéru však nápadně kontrastuje výzdoba západního portálu kostela. Raně gotický lomený portál s hlubokým, čtyřstupňovým ostěním, členěným sloupky s ještě románskými talířovými prstenci má frontové hlavice a obloukové pole pokryté různými listy rostlin: na portálových hlavicích nacházíme list chmele, bodláku i hrozen vinné révy, větévku s listím javoru, dubu a vlaštovičníku, na obloucích nacházíme dvojlisty kaštanu a břečťanu a také list javoru a jeřábu. Tento realistický rostlinný dekor portálu dokládá vlivy klasické francouzské gotiky, jejíž tvarosloví u nás zasáhlo do románské sochařské tradice a předpokládá se, že dílo vzniklo někdy v sedmdesátých letech 13. století. Původní tympanonové pole portálu se nedochovalo a bylo zřejmě zničeno, protože současné je zhotoveno z odlišného kamene a je bez tehdy obvyklé sochařské výzdoby. Portál je velice cenná ukázka raně gotického sochařství v Čechách a svědčí o vynikajících schopnostech a tvůrčí fantazii tehdejších mistrů kameníků, jejichž jména nám již bohužel zavázal čas...
 

Farní kostel - interier

Opat Bavor později, roku 1305, vybavil kostel dvěma novými oltáři: sv. Blažeje a sv.- Jana Evangelisty s obrazem, který stál 4 hřivny stříbra. K hlavnímu oltáři nechal namalovat obraz P. Marie, který stál 5 hřiven. Další oltář sv. Kříže zde již stál z dřívějška. 25. května roku 1390 byl za opata Diviše II. sepsán klášterní inventář, kde je uvedeno i vybavení kostela: jsou zde paramenta z atlasových a brokátových látek, protkávaných zlatem, s květinovými, zvěrnými a geometrickými vzory ve všech liturgických barvách. Je uvedena stříbrná schránka na kadidlo, tři monstrance a malý kovový zlacený kříž, vykládaný kameny. Na arše hlavního oltáře byly tři malované a zlacené obrazy.
 

sochy u kostela

Již předtím, roku 1300, se udála v polickém kostele velká loupež, když odbojní broumovští fojtové Leo a Tyczko využili nepřítomnosti opata Bavora, který tehdy dlel v Římě o Božím těle ukradli peníze, uložené v pokladnici na stavbu kláštera. Pachatelé byli tehdy zajati, uvězněni na hradu Jestřebí u České Lípy, uprchli však a proti opatovi rozpoutali doslova válku. Nakonec byli poraženi a zajatý Ticzko byl za trest smýkán po broumovském tržišti, přivázán za ocasy koní a polomrtvý do vězení. Tato událost zřejmě vedla ke stavbě opevňovací zdi kolem kostela a proboštství, dokončená kameníky Petrem a Mikulášem roku 1306.
 

Detail

I když kostel měl jistě již od počátku své existence svůj zvon, dostalo se mu roku 1486 nového, velkého zvonu, zasvěceného Nanebevzetí Panny Marie, který pořídili svým nákladem bratři Jan a Jakub z Ledhuje, nazývaní Panuškové. O pět let později stejní donátoři nechali ulít i menší zvon, který byl konsekrován Všem svatým.
 

Z výšky

Zhoubné domácí války patnáctého století, vyvolané husitskými bouřemi, zanechaly smutný obraz zkázy i na klášterním kostele. Přičinila se o to zejména trestná výprava katolických slezských vojsk, spojená s vypálením městečka a vyvražděním jeho obyvatel, a pak následné tažení husitů na Broumov roku 1421 a potom obsazení kláštera uherskými vojáky Matyáše Korvína pod velením polního hejtmana Františka z Háje roku 1469. Ten klášter nakonec jako pevný a nedobytný bod vypálil a těžkou újmu přitom utrpěl i kostel. V hlavní lodi se tehdy zřítila klenba a byla později nahrazena stropem z prken, které byly položeny na staré gotické oblouky, které kupodivu zůstaly stát téměř nepoškozeny. Z celého kostela zůstalo zachováno pouze kněžiště. V tomto stavu byla klášterní budova 24. června roku 1566 znovu postižena požárem a vyhořela i s kostelem. Tehdejší opat Jan III. z Chotova (1553-1575) nechal strop kostela opět provizorně zakrýt prkny a vedle kněžiště, na severní straně, přitom dal postavit kapli sv. Jana Křtitele, která měla zřejmě sloužit k prozatímnímu konání bohoslužeb konventu. Tato kaple, která se nazývala „Klášterek“, zaujímala prostranství tzv. Getsemanské zahrady s částí nynější sakristie (která tehdy byla menší). V kapli, do níž byl vchod z čela levé, evangelní postranní lodi (tam kde je dnes oltář P.Marie Bolestné) stál oltář sv. Jana Křtitele. Zřejmě v této kapli byl roku 1579 uloupen menší kalich, za což byl pachatel Beneš Partsch na broumovském náměstí upálen, a také ze byl, jako jediný z břevnovsko - broumovských opatů, pohřben roku 1602 opat Martin II., rodem Polák, řečený „Korýtko“, který našel v polickém klášteře svůj asyl po své abdikaci, ke které byl císařem Rudolfe II. donucen pro své nevalné hospodaření a špatnou správu zejména broumovského panství, na kterém se rozmohlo protestantské hnutí. Podobně byla na pravé straně kněžiště umístěna kaple sv. Benedikta, do které se vcházelo z pravé strany kostela. V presbytáři se nacházel kromě hlavního oltáře P. Marie i oltář Nejsvětější Trojice, postavený uprostřed, takže bylo kněžiště na dvě poloviny. Oltářů v kostele bylo ovšem víc, připomíná se i oltář sv. Maří Magdaleny; zdali ještě existovaly starší oltáře z roku 1305, sv. Blažeje, sv. Kříže a sv. Jana Evangelisty, nevíme. Vedle kostela stála na pravé straně stará zvonice a také čelo kostela se starobylým portálem mělo snad ještě svou původní podobu - o které však dnes máme jen povrchní představu (viz např. reprodukce v expozici Městského památníku v klášteře).
 

Roku 1607, za opata Wolfganga Selendra dostal kostel novou střechu a také malou věžičku se zvonem nad presbyteriem, tzv. sanktusník. Během celé třicetileté války klášterní kostel nezaznamenal žádné velké stavební změny s nad také neutrpěl žádných velkých škod - kromě občasného vyloupení (jako např. Švédy 9. a 16. června roku 1639, kdy vylomili kostelní dveře a zmocnili se mešního nádobí) - alespoň se o tom nedochovaly žádné soudobé zprávy.
 

Teprve za opata Tomáše Sartoria došlo roku 1666 k instalaci nového oltáře Matky Boží bolestné v kapli „Klášterek“ (místo oltáře sv. Jana Křtitele), jehož zřízení podnítil vznik náboženského Bratrstva téhož jména. V této kapli také mariánské bratrstvo konalo své pobožnosti . V roce 1669 dal tentýž opat postavit další tři oltáře, zřejmě sv. Apoštolů, sv. Markéty a sv. Štěpána, stojící při některém pilíři na levé straně prostřední lodi kostela. Roku 1688 dal vedle schodů do kněžiště postavit další nový oltář sv. Janu Křtiteli a o rok později naproti oltář sv. Tří králů.

Mezitím v roce 1679 (16. srpna) uhodil blesk do sanktusníku (věžičky nad kněžištěm) - vzniklý požár včas zpozorován a rychle uhašen bez větších škod.
 

Deníky opata Sartoria z roku 1684 vypovídají nálezu, k němuž došlo v kostele 5.října. Když byl při opravě otevřen oltář sv. Maří Magdaleny, objevila se v něm ztrouchnivělá dřevěná skříňka se zachovanými mužskými kostmi s lebkou uprostřed. Chyběla však o nich jakákoliv písemná výpověď. Ostatky pak byly uloženy do nové schránky a znovu vsazeny do oltáře sv. Václava. Přes nedostatek svědectví se od počátku věřilo, že to jsou relikvie benediktinského poustevníka blahoslaveného Vintíře (Gunthera), o nichž se v Polici tradovalo, že sem byly zachráněny z Břevnova před začátkem husitských válek opatem Mikulášem, který roku 1419 uprchl do Broumova. Ostatky pak byly roku 1716 přeneseny do novostavby břevnovského kostela sv. Markéty a roku 1726 definitivně uloženy v cínové schránce do oltáře s Brandlovým obrazem Vintířovy smrti.
 

Nástupce opata Tomáše, Otmar Zinke, provedl v kostele radikálnější změny. Nejprve ve svých letech svého úřadu dal roku 1708 odstranit oltáře sv. Štěpána a sv. Markéty a téhož roku nechal postavit i dva oltáře nové: sv. Mnichů a sv. Maří Magdaleny. Na místě zbořených oltářů vznikly nové oltáře sv. Vojtěcha a sv. Václava. Roku 1710 byla přemístěna kazatelna a roku 1712 je rovněž přemístěn oltář sv. Benedikta do čela pravé, epištolní postranní lodi kostela. Oltář Nejsvětější Trojice, který překážel hlavnímu oltáři, takže se nedala v plné slávě sloužit pontifikální mše, nechal opat odstranit roku 1711.

Tentýž rok (1711) nechal opat Otmar také zřídit nové lavice v chóru a nakonec pak dal starý oltář strhnout a vzápětí postavit nový. Již někdy před rokem 1716 dal opat Otmar konečně zhotovit i novou klenbu nad hlavní lodí chrámu a odstranil tak stávající provizorní prkenný strop, pocházející snad ještě z roku 1566. Ke stavbě nové stropní klenby, kterou nejspíše navrhl Kryštof Dientzenhofer, stavitel ve službách Břevnova, byly použity stávající zachovalé středověké gotické hlavní oblouky. Rovněž byly zrušeny obě kaple po stranách presbyteria a bývalá kaple na severní straně byla rozdělena příčnou zdí na dvě části, z nichž jedna byla použita jako sakristie, druhá za chodbou. V gotických oknech byly odstraněny kružby, spodní části oken zazděny a okna celkově zbarokizována. Nato byl kostel vybílen. Vzápětí došlo i k barokní přestavbě čela chrámu, přičemž zůstal zachován starý gotický portál z 13. století. K tomu účelu byla nejprve zbořena stará věž, stojící při jižní straně kostela, a zvony z ní přeneseny do nové zvonice farního kostela, postavené již dříve, roku 1720.
 

Celé západní průčelí kostela je po rekonstrukci vodorovně dělené římsami ve výši hlavních říms boční a hlavní lodi, je vyvedeno do dvojpatrového štítu s prohýbanými postranicemi v obou patrech a je ukončeno segmentovou římsou. Na obou rozích štítu jsou na vysokých podstavcích v prvním patře kamenné koule s kovovými plameny, ve druhém patře kamenné barokní vázy. Portál je opatřen římsou, na níž je umístěn kovaný kříž sv. Otce Benedikta s radikálními paprsky. Tento kříž je obvyklý na všech stavbách českých benediktů a jeho uctívání povolil papež Benedikt XIV. na žádost opata Benna II. Löbla roku 1741. Písmena na kříži znamenají začáteční písmena slov latinského textu. V polích vně kříže: Crux Sancti Patris Benedicti; na břevnech „tlapatého“ kříže shora dolů: Crux Sacra Sit Mihi Lux, zleva doprava: Non Draco Sit Dux; na obvodu kříže: Vade Retro Satana /Numquam Suade Mihi Vana/ Sunt Mala Quae Libas / Ipse Venena Bidas. Což značí v českém překladu: Kříž svatého otce Benedikta. Kříž svatý buď mým světlem, ne drak mi budiž vůdcem. Ustup dále Satane, aniž k hříchu neraď mně, hříšné jest co slibuješ, sám nechť jed vypiješ. Jde o tzv. „apotropaion“ - zažehnávání ďábla, velmi starého původu. Podle tradice, sahající do 11. století, je opat spjat s legendou hraběte Bruna z alsaského Egisheimu, pozdějšího papeže Lva IX., který když byl uštknut ropuchou, v jejíž zhoubnou jedovatost se tehdy věřilo, zjevil se mu ve snu svatý Benedikt, položil mu tento kříž na ústa a uzdravil ho.

Věž kostela je čtyřboká s hodinami, cibulová osmistěnná báň stojí na čtyřech sloupech. 25. října 1724 byla tesařem Rosenbergem a klempířem Pirklem dokončena vztyčením kříže. Na sanktusové věžičce pak byla roku 1737 postavena nová báň.
 

O přestavbě průčelí kostela byl 1. července 1724 sepsán notářský instrument, který je znám z opisu pořízeného roku 1761. Autor instrumentu nové průčelí, jemuž ustoupila středověká věž kostela, velice chválí. I když někteří historici předpokládají, že byl autorem projektu přestavby Kilián Ignác Dientzenhofer nebo snad ještě jeho otec Kryštof (zemřel r. 1722), zdá se, že je to velmi nepravděpodobné. Považovat toto architektonické řešení, nepodařené zvláště svými proporcemi, po výtvarné stránce slabé a bezvýznamné a působící jako cizorodý prvek bez formy a řádu, nehodící se ani ke kostelu, ani k vynikajícímu portálu, který byl při přestavbě průčelí naštěstí zachován, ani k později přistavenému klášteru za dílo tak slavných stavitelů by bylo snad i jejich urážkou. Spíž se zdá, že tato přestavba, připomínající tzv. selské baroko někde na statku v jižních Čechách, byla provedena některým místním stavitelem pouze jako provizórium, které mělo být přebudováno do definitivní podoby až po dostavbě kláštera. Proč k tomu v budoucnosti nakonec nedošlo nevíme - snad pro nedostatek finančních prostředků?
 

Z roku 1742 pochází 51 cm vysoký relikvář - pacifikál. Ten má na ramenech kříže pět relikvií, vroubených rýhovanými obroučkami a posázených nepravými kameny. Na nožce jsou 4 stříbrné dedikační štítky, na jednom nápis: SENATUS POLICENSI 1742. Roku 1743 byla také v kostele poprvé provedena dosud neznámá pobožnost křížové cesty. Na popud opata Otmara ji zavedl P. Bonaventura Pitter na základě svolení provinciála řádu františkánů v Hostinném, kteří měli na tuto pobožnost privilegium. Obrazy křížové cest, zavěšené na zdech kostela, namaloval broumovský malíř Johann Hausdorf a obdržel za ně 296 zlatých. Na obrazy přispěli a poličtí donátoři, sousedé Dimbter, Thyn, Kracík, Tykal a Menzl.


Polickému klášternímu kostelu věnoval velkou pozornost také Otmarův nástupce Benno II. Löbl. Roku 1750 v něm nechal postavit nový oltář Matky Boží bolestné, ačkoliv byl předešlý teprve deset roků starý. Byl zřízen v čele levé, evangelní lodi ( u zazděných dveří do kaple „Klášterek“) nákladem polického Bratrstva Matky Boží bolestné, přičemž farníci z obce Hlavňova k tomu darovali velkou lípu na řezbářské práce. Náklad činil 246 zlatých. Poblíž tohoto oltáře byla postavena socha sv. Anny.

Když byl roku 1752 zvolen opatem Friedrich Grundtmann, rozhodl se pořídit do kostela nový velký hlavní oltář. Jeho zhotovení objednal v Praze roku 1759 a stál mimo vyzlacení 600 zlatých. První mši před oltářem, na němž byla postavena socha P. Marie, sloužil opat 1. ledna 1760. Někdy v tomto období (kolem roku 1760) byla také na předsíní u západního vchodu postavena nová kruchta, která byla dosud umístěna v kněžišti. Protože byly stěny kostela již velice zašlé prachem a kouřem ze svící, dal opat roku 1761 prebyterium a polovinu hlavní lodi vybílit a objednal v Praze nové varhany za 900 zlatých. Instalace varhan se však poněkud protáhla a poprvé se na ně hrálo až o pouti v srpnu roku 1762.
 

Postupně došlo i na ostatní oltáře. Nový oltář sv. Benedikta zhotovil známý jaroměřský umělec, sochař Martin Krupka za 400 zlatých. Obraz za 40 zlatých byl na oltář postaven 14. ledna 1765. Za nový oltář Matky Boží bolestné, který také zhotovil zmíněný sochař, zaplatili členové Bratrstva 400 zlatých, obraz na něj koupil opat za 40 zl. Starý oltář byl již roku 1764 prodán do kostela v Hronově za 80 zlatých. Roku 1765 byly zřízeny nové oltáře sv. Josefa a Čtrnácti pomocníků (které zhotovil sochař Josef Křesovský ze Slezka), dále oltáře sv. Gertrudy a sv. Anny a také bylo dokončeno vybílení kostela. Roku 1766 byly postaveny dva nové oltáře staršího zasvěcení, sv. Václava a sv. Vojtěcha . Barokní sochy těchtýž světců, stojících po obou stranách presbyteria, zhotovil pravděpodobně rovněž sochař Křesovský.Roku 1774 byl dán nový zvonek do sanktusníku, odlitý Janem Jiřím Kühnerem v Praze, měl nápis: „Regens fusa sub Stephano Abbate Brzewnoviensi Anno 1774“ a roku 1917 za I. světové války podlehl rekvizici. Nový zvonek, který je zde dodnes, byl instalován roku 1943. Jedná se však o litinovou náhražku z I. světové války, navíc prasklou.


Po smrti opata Štěpána Rautenstraucha (1773-1785) nastoupil opat Jakub II. Chmel (1786-1805), za kterého však došlo k změnám daleko podstatnějšího rázu. 14. února 1786 byl nařízením císaře Josefa II. zrušen konvent polického proboštství. Roku 1787 byl pak zrušen i polický farní kostel Narození Panny Marie, stojící u hřbitova, a kostel klášterní, Nanebevzetí Panny Marie, byl určen za farní. Někdy v této době byla také ze zrušeného farního kostela přemístěna do kostela i vzácná, stará pískovcová křtitelnice, na jejíž bocích o osmi stěnách jsou vytesány znaky opata a konventu, lev, orlice, pod korunou zkřížená kladiva, kružba, monogram z I a S. Znak „W“ - začáteční písmeno krále Vladislava II. Jagelonského dává tušit, že tato křtitelnice pochází z konce 15. století.
 

Po zrušení polického kláštera docházelo v novém farním kostele k změnám a úpravám méně nákladným. Roku 1818 byly zazděny postranní dveře v kostele, které vedly ze dvora prelatury. Pro stížnost farníků pak byly v roce 1819 zhotoveny nové, vedoucí od klášterní zahrady. Roku 1826, 17.června byla postavena nová dřevěná věž s hodinami nad západním průčelí kostela, protože původní byla již velmi sešlá. Tato věž stojí do dnešní doby, jak o tom dodnes svědčí i napsaný letopočet, který tam zanechala ruka tehdejšího řemeslníka. Z roku 1839 pochází pozlacená, 68 cm vysoká monstrance, dar panny Hollasovy, sestry tehdejšího místního faráře P. Damiána Hollase, OSB. Na oválné nožce jsou poprsí sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Víta a sv. Jana Nepomuckého. Na dvojitých paprscích je věnec z vína a klasů, po stranách P:Marie a sv. Josef, nahoře Bůh Otec a Duch svatý.

Když byl roku 1787 zrušen kostel sv. Kříže na Ostaši, byl kříž, „ke kterému horliví křesťané outočiště mívali a brali“, umístěný zde na oltáři, přenesen roku 1788 do polického farního kostela a byl umístěn na hlavní oltář. Zde byl až do roku 1871, kdy byl 18. května na oltář dán nový obraz Nanebevzetí P. Marie, zhotovený benátským malířem Jakubem Bonatim, žijícím a pracujícím v Náchodě. Kříž pak byl umístěn v pravé boční lodi a roku 1874 umístěn na novém oltáři sv. Kříže, který zhotovil nákladem zdejšího vinárníka Ignáce Fendrycha polický truhlář Josef Pejskar. Někdy z této doby pochází i rokoková mosazná pozlacená monstrance 75 cm vysoká. Na paprscích má ornamentální věneček z plamenů a druhý z prohýbané stuhy, oba posázeny nepravými kameny.
 

V těchto létech však docházelo pouze k dílčím změnám. Již v roce 1809 musely být za 1.400 zlatých koupeny nové varhany, protože staré, pořízené roku 1761, byly v tak chatrném stavu, že se na ně již nedalo hrát. Roku 1858 byl dán na oltář sv. Benedikta nový obraz, který namaloval malíř Augustin Kracík za 60 zlatých. Vzpomeňme, že malíř Augustin Kracík se narodil v Polici 3. dubna 1825 a byl výpomocným učitelem kreslení na klášterním gymnáziu v Broumově. O rok později byl na postranní oltář Bolestné matky Boží dán nový obraz od Františka Mülera z Maršova. Od stejného autora byly i nové obrazy, pořízené roku 1851 na oltáře sv. Josefa a 14 svatých pomocníků nákladem 114 zlatých. Trochu odbočíme, a připomeňme, že akademický malíř František Müller se narodil v Maršově 4. února 1833, studoval na malířské akademii v Mnichově a nakonec se usadil v Chrudimi. Jeho sestra Kristina byla matkou knihaře a autora sbírek regionálních pověstí Antonína Krtičky.
 

Roku 1852 byl celý kostel vymalován malířem pokojů Vojtěchem Schindlerem a při té příležitosti vyměněna okna. V roce 1858 dali tehdejší poličtí kaplani P. Placidus Středa, OSB a P: Viktor Muníček, OSB restaurovat staré oltáře sv. Vojtěcha a sv. Václava. Oprava stála 100 zlatých, nový obraz sv. Cyrila a Metoděje 12 zl. a soška sv: Jana také 12 zl. Vše bylo uhrazeno ze sbírky, kterou kaplani mezi farníky uspořádali.
 

Roku 1857 byly do kostela opět pořízeny nové varhany, které zhotovil Armandus Hanisch z Rychnova. Jsou to nynější varhany. V roce 1858 byly také pořízeny nové obrazy křížové cesty, dílo pražského malíře Rudolfa Hubnera, který 14 obrazů namaloval za 2.800 zlatých.
 

V roce 1867 došlo i k rozsáhlejším opravám mobiliáře. „Štafírem Antonínem Pátým z Úpice byl restaurován hlavní oltář (za 500 zlatých), stolice a římsa v presbytáři (90 zl.), kazatelna (110 zl.) a křtitelnice (10 zl.), roku 1871 byl nákladem Jiřího Vacka z Pěkova opraven za 60 zlatých oltář 14 pomocníků a konečně roku 1886 byla tesařem Josefem Brandejsem a klempířem Josefem Pišlem opravena kostelní věž.

K velké proměně celého interiéru kostela došlo roku 1894 za opata ThDr. Bruna Čtvrtečky, OSB (1887-1922). Stěny chrámu byly nově ornamentálně polychromovány, na vítězném oblouku také figurálně - malbou s naděly se svatou trojicí a v kněžišti s medailony s poprsími světců. Tyto malby provedli malíři Nejedlý, Othman, Rosůlek a Skuček a jsou zde dodnes. Největších změn při této puristické úpravě však doznal mobiliář. Všech 10 starých barokních oltářů bylo odstraněno a nahrazeno pěti novými, zhotovenými v pseudogotickém slohu. Toto množství postranních oltářů ztratilo svůj význam po zrušení konventu, kdy každý z kněží měl denně povinnost odsloužit svou mši svatou; ti řeholníci, kteří se neúčastnili správy farnosti, konali své soukromé mše sv. právě u těchto postranních oltářů. Do dnešní doby nakonec zůstaly jen oltáře tři - hlavní a dva v bočních lodích. Kazatelna, nově zhotovená v novogotickém slohu má na podprsníku obrazy evangelistů, na víku sochu Ježíše. Sochařské práce zde odvedli bratři Buškové ze Sychrova. Následujícího roku 1895 byl celý kostel nově vydlážděn a bylo sem pořízeno 26 nových modřínových lavic, které zhotovil truhlář František Weigert z Police a které zde jsou dodnes.Nová mramorová křtitelnice, pocházející z této doby, byla zhotovena v c.k. sochařské škole v Hořicích podle návrhu architekta Antonína Cechnera. Celkové náklady, které hradila správa benediktinského velkostatku, tehdy dosáhly značné sumy 40.000 zlatých.
 

V průběhu dalších let pak docházelo jen k dílčím opravám kostela podle okamžité potřeby. Tak v roce 1905 byly opraveny věže kostela a střecha. Opravu dřevěných částí věže tehdy provedl tesař Josef Brandejs, břidlici za plechovou krytinu vyměnil klempíř Jan Durdík, oba z Police. Původní šindelová střecha kostela byla pokryta lepenkou a poté břidlicí (snad anglickou) pokrývačským mistrem Antonínem Rudolfem z České Skalice, který ji také roku 1919 a 1921 opravoval. Nynější hodinový stroj s půlovým odbíjením pochází z roku 1930 a vyrobila jej známá pražská hodinářská firma Ludvíka Hainze. Roku 1935 byly nákladem benediktinského velkostatku opraveny za 40.000 Kč varhany.
 

Roku 1947 se konaly pod patronací prezidenta Edvarda Beneše celostátní oslavy 950. výročí mučednické smrti svatého Vojtěcha. K uctění jeho památky byly jeho ostatky tehdy převáženy po celých Čechách a Moravě. 30.dubna byly vystaveny i v polickém kostele a po církevních obřadech byly dopraveny dále do Hronova.
 

Roku 1955 došlo v interiéru kostela při opravách vlhkých omítek k částečným pracím i k určitému archeologickému průzkumu, jehož iniciátorem byl tehdejší student bohosloví Václav Hartman ze Žďáru, spolu s místním farářem P. Norbertem Lokvencem, OSB a suchodolským rodákem Fr. Janem Josefem Kohlem, OSB, budoucím bohoslovcem a dnes seniorem archisteria sv. Markéty v Břevnově. I když nakonec nebyla nalezena krypta, po které se pátralo výkopovými sondami v kněžišti, došlo tehdy v presbyteriu k významným nálezům. Byl objeven původní vchod do dřívější sakristie, klenutý hrotitým obloukem a v jeho blízkosti zazděné sanktuarium (zde nástěnný svatostánek) s plochou, trojlistou kružbou zdobenou křížem, která ukazuje ještě na románský původ. Naproti sanktuáriu, na pravé, epištolní straně kněžiště, bylo objeveno rovněž zazděné sedile, hluboké 55 cm, s hrotitým obloukem. V sedile (kamenném sedátku ve výklenku) byla pod omítkou objevena freska Kristovy hlavy se svatozáří asi z roku 1300, svým pojetím a provedením patřící ještě k románským malbám. Vzácná malovaná výzdoba, z níž zůstal jasně zřetelný medailon hlavy, vyplňovala dříve zřejmě celé sedile. Nápis pod hlavou, psaný unciálou z konce 13. století nebyl dosud rozluštěn. Styl celého obrazu připomíná klasickou francouzskou katedrální plastiku, což při mezinárodní působnosti benediktinské řehole nepřekvapuje. Kromě toho byla objevena i prázdná skrýš na cennosti, která byla vyzděna (neznámo kdy, snad v 19. století, možná i dříve) ve spodní části prostředního gotického okna na pravé straně kněžiště. Zbytky této skrýše jsou vidět z půdy kláštera v mezeře mezi zdí kostela a nedostavěnou věží dodnes.
 

Na stropě byly objeveny zbytky renesančních a barokních maleb a v čele levé, boční lodi (tam kde býval vchod do „klášterku“) fragment barokní fresky, na které je vidět část andílka a nápis „almae matri sub cruce“. V prvním poli pravé lodi bylo odkryto zazděné, dosti zachovalé gotické okno s původními kružbami. Dále bylo zjištěno, že je podlaha chrámu spadlou klenbou a navážkami zdvižena o 70 cm, čímž imposantní vzhled kostela částečně utrpěl. Sondami bylo rovněž ověřeno, že také pata západního portálu kostela je ukryta 80cm pod úrovní dlažby. I když se uvažovalo o snížení podlahy na původní výšku, nakonec bylo od této operace pro její náročnost ustoupeno. Proto se dnes portál, ke své škodě, neuplatňuje v celé své monumentální kráse. Někdy v této době také zmizel z tympanonu portálu vyzlacený biblický citát, nápis: „Pojďte, klanějme se a padejme přes Hospodinem, kterýž učinil nás“, který byl tehdejším komunistickým pohlavárům určitě trnem v oku. Kněžiště a boční lodi byly tehdy zbaveny staré ornamentální malby, upraveny do dnešní podoby a roku 1958 vymalovány polickými malíři pokojů Josefem Kollertem a jeho synem Stanislavem. V dalších pracích se však již dále nepokračovalo.
 

Po obou stranách portálu kostela stojí čtyři barokní sochy na podstavcích, pravděpodobně dílo sochaře Antonína Dorazila. Jsou to benediktinští světci sv. Benedikta, sv. Scholastika, sv. Prokop a benediktinský poustevník, blahoslavený Vintíř (Guntherus). Sochy byly původně na horní římse západního průčelí klášterní budovy (prelatury) a po roce 1880 sneseny za tehdejšího inspektora velkostatku P. Bedřicha Menzela, pro velké statické zatížení budovy na nynější místo. Roku 1978 byly restaurovány akademickým sochařem Františkem Bartošem z Hradce Králové.
 

Vedle kostela je umístěn kamenný kříž, pocházející z roku 1790. Je to dílo kamenického mistra Josefa Herdena z Martínkovic, který jej tehdy zhotovil za 90 zlatých. Kříž, který nahradil původní dřevěný, stál dříve na náměstí před domem čp.18 (až později přenesen před radnici) na paměť jezuitské misie v roce 1766. Byl sem přemístěn roku 1958.
 

Krátká, ale prudká vichřice srazila 21. února 1967 z věže kostela kříž s malou mosaznou bání. Tehdejší farář P. Josef Landa podnítil dobrovolnou akci farníků, kteří postavili dřevěné lešení, na kopuli umístili nový kříž, pokryli báň měděným plechem, u hodin opravili ciferníky a opravili fasádu průčelí kostela. Tesařské práce tehdy provedli mistři Miloslav Pfeifer a Josef Braha, celou akci řídil Josef Kohl z Velké Ledhuje. Práce byly dokončeny koncem října. Při této příležitosti byla také Antonínem Herzogem a Jiřím Voborníkem vyspravena břidlicová střecha kostela.
 

V roce 1970 (19.června) se hrám stal svědkem i prvního varhanního koncertu. Na varhany zde koncertoval pražský varhaník prof. Milan Šlechta, zpívala Věra Soukupová, sólistka České filharmonie.

K podstatné rekonstrukci kostela došlo iniciativou faráře P. Jiřího Prokůpka v letech 1988 - 1991. Roku 1988 bylo započato s obnovou střechy nad hlavní lodí kostela. Sbírka mezi věřícími vynesla téměř půl milionu Kčs, 180 000 Kčs ONV Náchod. Přípravné práce jako stavbu lešení, sejmutí staré krytiny a její odvoz, pobití pláště střechy prkny a lepenkou, opravy omítek atd. provedla ve svém volném čase skupina 25 věřících z Police a okolních vesnic pod vedením Antonína Vajsara z Velké Ledhuje. Vlastní pokrývačské práce měděnými šablonami provedl OSP Trutnov. Ne že by se mezi věřícími nenašel schopný pokrývač, ale mladším nutno připomenout, že za vlády komunistů byla měď, jako bilancovaný materiál soukromníkovi nedostupná. Bylo ji proto nutné koupit od organizace i s prací a za tučnou přirážku, protože se jednalo o památkově chráněný objekt. Krytina hlavní lodi byla dokončena v říjnu současně s pokrytím jižní postranní lodi. Střecha severní lodi byla pokryta v roce 1990 a současně byla obnovena malba obvodového pláště budovy. V roce 1991 se nakonec přistoupilo k rekonstrukci západního průčelí kostela. Byla opravena fasáda, měděným plechem pokryty atiky a římsy. Tyto dobrovolné bezplatné práce byly skončeny skupinou věřících v červnu.
 

V roce 1994 došlo v kostele k dvěma významným událostem. Nejprve se zde 15. července věřící poklonili ostatkům svatého Václava. Stalo se tak v rámci „Desetiletí duchovní obnovy“, vyhlášeného arcibiskupem Františkem Tomáškem roku 1988. Rok 1994 byl ustanoven rokem sv. Václava a jeho ostatky tehdy putovaly po celé republice do určených farností. 11. září 1994 pak bylo oslaveno sedmisté výročí posvěcení kostela Nanebevzetí Panny Marie. Hostem oslav byl převor benediktinského archisteria v Břevnově P. Prokop Siostrzonek, OSB. Odpoledne pak následoval koncert „Biblických písní“ Antonína Dvořáka v podání Eduarda Hakena, jehož doprovázel na varhany prof. J. Strejc z Hradce Králové.
 

Roku 1999 byly iniciativou faráře P. Jana Nawrata zahájeny práce, mající odstranit stoupající zdiva ze základů. Dobrovolnými pracovníky z řad farníků byly otlučeny vnější i vnitřní omítky postranních lodí; po vyschnutí zdiva a opravě elektroinstalace byly práce dokončeny sanační omítkou a nátěrem roku 2000. Pomocné práce provedli farníci svépomocí pod vedením Jiřího Voborníka z Radešova, odborné práce provedly firmy STAFIDO a ELEKTRO Antonína Hubky. Rekonstrukce elektroinstalace si vyžádala náklad 47.960 Kč, ozvučení prostoru kostela 79.253 Kč, sanační omítka byla provedena nákladem 453.980 Kč. V roce 2000 došlo k restaurování západního vstupního portálu nákladem 250.000 Kč, na opravě štítové zdi kostela a hodinové věže se pokračovalo roku 2001, což si vyžádalo celkového nákladu 600.000 Kč.
 

A pro milovníky architektury i několik „technických“ dat.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie stojí na severozápadním rohu bývalého kláštera, s nímž je spojen při západním průčelí a v kněžišti, které vystupuje svým polygonálním závěrem z příčného klášterního křídla do zadního dvora kláštera. Z průčelí kostelního trojlodí jsou volné jen západní a severní strana; jižní postranní fasáda ústí do předního klášterního dvora. Kostel je široký 20,5 m, dlouhý 47 m. Střední loď je široká 7 m a 30 m dlouhá, 16,2 m vysoká, boční lodi jsou široké 5,2 m. Kněžiště je stejně široké jako hlavní loď, je dlouhé 16,7 m; síla zdí je 1,5 metru. Střední loď je od boční lodi oddělena 4 páry pilířů 1,2 x 1,5 m silných, překlenutých hrotitými pásy. Ke každému z pilířů přiléhají na východní a západní straně pětiboké přípory, jež se táhnou i v mezipilířových pásech. V prvním poli od západní strany jsou místo otvorů s pásy odděleny lodi zdmi stejné šířky s pilíři čímž je západní část klenby mezi podpěrami (travé) rozdělena ve 2 kaple v prodloužení bočních lodí a střední předsíň. Nad všemi třemi je kruchta, otevřená do lodi hrotitými, profilovanými oblouky.
 

Boční lodi jsou v 5 polích zaklenuty křížem do pískovcových žeber 24 cm silných a 30 cm vyčnívajících z klenby. Jejich profil má v ose výžlabek, vroubený poloválečky, které jsou polovýžlabky převedeny v hranol žebra. Ta jsou v patkách kleneb opatřena štítky, obvyklými v 13. století a opírají se o konsolky různě vytesané, buď ve tvaru hlavic bobulových nebo pokrytých listovím či v podobě lidské tváře. Ve vrcholech kleneb se žebra sbíhají do terčových svorníků, zdobených vegetabilními a antropomorfními motivy.
 

Vítězný (triumfální) oblouk je hrotitý, 1,3 m silný a opírá se v patkách o polygonální kusé přípory ukončené listnatými hlavicemi s gotickou římsou. Zajímavá je busta na evangelní straně, tvář s dlouhými vlasy a s korunou (snad král Václav I. nebo Přemysl Otakar II.?).

Kněžiště (presbyterium) má 2 obdélníková pole zaklenutá křížem a paprskový polygonální závěr, vše zaklenuté do kamenných žeber 28 cm silných a vystupujících 36 cm. Žebra se opírají o válcové kusé přípory s lupenovými hlavicemi a sbíhají se ve 3 terčových svornících, podobně zdobených tvarů jaké jsou v bočních lodích. Kněžiště má zevně 4 opěrné pilíře (rovněž pozůstatky z raně gotické stavby), paprskovitě rozložené na jeho uzávěru, a opírají se o trnož z tesaného pískovce.
 

Západní portál je široký 2,6 m, 4,5 m vysoký až k vrcholu obloukového pole. Široce rozevřené, 2 m hluboké ostění vyčnívá z líce pilířky 1,2 m širokými, na kterých je z každé strany příporný sloupek. Ostění ustupuje ve čtyřech pravoúhlých stupních, z nichž tři po každé straně mají sloupek s talířovou patkou (jejichž spodní deska je nyní pod zemí). Dříky sloupků mají uprostřed románské prstence a jsou ukončeny různě utvářenými hlavicemi. Nároží mezi sloupky jsou otupena úhlopříčnými hruškovci, vroubenými po obou stranách výžlabky; také z těchto nároží se ve výši hlavic vinou lupenové úponky. Nad hlavicemi je proveden římsový pás, který končí v obou rozích portálového otvoru vydutými konsolkami, na kterých spočívá prázdné tympanové pole. Nad sloupky se táhnou lomené oblouky, pokryté listy různého stromoví. Na rozích ústupků jsou v obloucích tytéž profily jako pod hlavicemi. Je podivuhodné, že se tato vzácná sochařská památka, pocházející z konce 13. století, zachovala celkem v neporušeném stavu přes všechny pohromy, které několikrát zničily kostel i klášter.
 

Doufejme a přejme si, že tento němý svědek všech blahých i neblahých událostí, které se v městečku za 750 let jeho existence odehrály, bude v budoucnosti vzhlížet jen na události vskutku bohulibé...