Josef Brandejs

se narodil 11. srpna 1844 v Polici nad Metují v domku čp. 259, který sousedil se zadním traktem zájezdního hostince „U zeleného stromu", v rodině Matěje Brandejse, lékárenského laboranta. Tuto chalupu jeho otec koupil roku 1845 od výměnkáře Ignáce Luňáčka za 250 zlatých. Do školy chodil Josef Brandejs ještě do staré školy „dřevěnky" čp. 15 k německému učiteli Benediktu Wernerovi, ale zároveň také k vlasteneckému učiteli Antonínu Hausmannovi; ten možná malému Josefovi jako první vštípil lásku k historii. Potom se od roku 1858 učil soustružníkem dřeva u soustružníka a kostelníka Františka Bémy v čp. 36 a po vyučení jako tovaryš absolvoval obligátní vandr, pěšky se dostal až do Štýrského Hradce a do Hamburku, kde po dva roky (1864-1865) také pracoval. Po svém návratu domů se usadil ve svém rodném domku a skromně se živil svým řemeslem. Své výrobky většinou prodával po jarmarcích; vyráběl ze dřeva všechno, co se tehdy žádalo: od kolovratů, na kterých se tenkrát ještě hodně předlo, přes různé člunky a cívky pro tkalce, doplňky k nábytku, až po dýmky s módními dlouhými troubeli i kulečníková tága. Pro děti dělal i primitivní dřevěné hračky, z nichž byly hodně oblíbené prosté panenky pro děvčátka, kterým se tehdy říkalo „brandejsky". Ještě roku 1911, ve svých 67 letech, zhotovil polickým Sokolům pro jejich nový kuželník na zahradě Sokolovny sadu kuželek a šest koulí ze vzácného indického dřeva „lignum sanctum".

Se svou manželkou Innocencií, rozenou Winklerovou se oženil v roce 1869. Narodily se jim dvě děti. Dcera Marie (*1871) se provdala za Bohumila Pejskara, pozdějšího majitele hotelu „Pejskar", zemřela však k velkému zármutku otce již ve 39 letech, když po sobě zanechala dva malé syny. Syn Josef (*1874) působil jako poštovní oficiál v Plzni, ve víru 1. světové války však onemocněl luetickým vysýcháním míchy a nakonec skončil v Polici jako trafikant (+1934).
 

Po své celodenní soustružnické práci a také po práci na svém políčku, které měl Josef Brandejs mezi ostatními „zelišťaty" polických sousedů u Zákopanice, se však s nevšedním potěšením věnoval své největší zálibě, které prakticky zasvětil celý svůj život - bádání v historii města Police. Již od svého mládí shromažďoval různá data o Polici; vypisoval si údaje z městského i farního archivu, zaznamenával paměti starých polických rodáků, čerpal z dochovaných pamětí např. primase Františka Reimanna, městského písaře Vendelína Mrnky, ale také z dějepisných prací učených benediktinů P. Bonaventury Pitra, P. Vavřince Wintery, P. Cyrila Kaněry, z historických pojednání profesora Václava Vladivoje Tomka o Polici, i z kroniky svého staršího předchůdce Jana Legeho, sbíral staré tisky se zmínkami o Polici, vystřihoval si výňatky z novin a samozřejmě po celý svůj život pilně zapisoval různé lokální události a příhody. Tyto všechny informace nakonec soustředil do své rozsáhlé, několikadílné kroniky, jejíž první díl pojmenoval „Letopisy a paměti Polické".

Nezasvěcený, letmý pozorovatel, pohlédne-li zběžně do jeho velkých knih, z nichž každý svazek obsahuje stovky stránek hustě popsaných (notabene vlastní rukou!) často i v nejrůznějších koutech, to když hledal místečko k doplnění nově získaných poznatků, neubrání se možná dojmu, že jde snad o pouhého grafomana. Je to však velký omyl! Tyto knihy ukrývají nepřeberné a cenné spousty informací, počínaje nejstaršími dějinami města Police i bývalého zdejšího benediktinského kláštera až po autorovu současnost, i mnoho zápisů o tehdejším životě obyvatel jeho rodného městečka.